« Úvod | Srbská doga »

Kangal a turecké dogy

(KANGALSKÝ PASTEVECKÝ PES, KURDSKÝ KANGAL, TURECKÝ KANGAL, ANATOLSKÝ PASTEVECKÝ PES, KANGAL KÖPEĞI, SIVAS KANGAL KÖPEĞI, SIVAS KANGAL, KURDISH KANGAL, KANGAL KOPEGI, BALAK, GAMMAL, TURKISH KANGAL, KURDISH KANGAL, TURKISH SHEPHERD DOG, ANATOLIAN KARABASH)


videa k článku (zdroj: www.youtube.com):

kangal 

Kangal

 

malak             karský pastevecký pes             akbash

Malakli (turecký mastif)       Karský pes                           Akbas

 

akyaka             karayaka               yoruk

Akyaka (a kangal)               Karayaka                             Yoruk (?)


UPOZORNĚNÍ: Příspěvky na těchto stránkách se zabývají historií psů a plemeny zemí jiné legislativy či kultury. Proto se v rámci objektivity nelze vyhnout zmínkách o estetických chirurgických zákrocích a zápasech zvířat. Zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, jsou kupírování ušních boltců a štvaní zvířat proti sobě (zápasy psů, norování apod.) v ČR zakázány.

 

 

Neexistuje snad lepší příklad rozdílného vnímání kynologů Západu a Východu než problematika tureckého národního plemene – kangala. Tento starobylý pes je po
staletí chován v izolované provincii Sivas ve středním Anatolii, podle mnohých zcela čistokrevně. Jeho blízkými příbuznými nebo jen varietami jsou (stejně zbarvený) karabaş a západoturecký bílý akbaş. Turci považují všechna tato tři plemena za plemena rozdílná a samostatná, FCI, AKC, KC je však označují jen za barevné „variace“ na totéž téma – anatolského pasteveckého psa.


 


Genetické testování v nedávné době přiblížilo pomyslný jazýček vah na „naši“ stranu, na tradiční nazírání na národní plemena to ale v „zemi rudého půlměsíce“ nebude mít žádný vliv. Nic se nemění na usnesení sympozia, které se uskutečnilo ve městě Konya roku 1996. Akbaş, karabaş, kangal (a vzácný karský pastevecký pes) zde byli označeni za samostatná typově upevněná plemena a skutečnost, že na pomezí mezi územími jejich výskytu existují psi vykazující přechodné znaky dvou sousedních variet, se podle zúčastněných odborníků s jejich čistokrevností nevylučuje. Sám vážený kangal byl v Turecku prohlášen za „národní poklad“, dostal se na poštovní známky a jeho chov začal probíhat ve státem dohlížených chovatelských stanicích, řízených akademickými institucemi. Mezi oficiálně uznanými plemeny jej však na Západě nalezneme jen u organizace UCI.


 


Ať už je to s tureckými pasteveckými molossy jak chce, jedná se o jednu z nejstarších dogovitých forem světa. Obecně se soudí, že kangal (jako většina tureckých a středoasijských psů) navazuje na starověké molossy indické, asyrské, perské, řecké, dále na arménské gampry, stejně jako na původní samsun mastify a kappadocijské pastevecké psy. Předkové kangala snad byli do Anatolie přivedeni kočovnými kmeny Turkmenů, což pojí jejich historii s legendárním turkménským alabajem. Při formování kangala hrál zřejmě důležitou úlohu i kanjal, starobylé plemeno z Ázerbajdžánu. S tímto názorem se však mnoho odborníků (hlavně Turků) neztotožňuje, mnozí dokonce prohlašují tureckou dogu za plemeno mnohem starší a jméno kanjal za pouhou zkomoleninu výrazu kangal. Kromě toho existuje i hrstka kynologů považující kangala a kanjala za totéž plemeno, pouze chované v jiných regionech.


 


Oblast Malé Asie a její složitá historie neumožňuje přesné dohledání kangalova původu. Anatolie je chápána jako brána mezi Východem a Západem a jako taková zažila obousměrná tažení velkých starověkých vojevůdců i putování nesčetných nomádských skupin. Sama nosila velkou chetitskou kulturu. Domněnky. Víc nezbývá.


 


Co víme z minulosti tureckého národní psa prokazatelně je spojení jeho chovu s „ochrannými křídly“ starého tureckého šlechtického rodu Kangalů – vyhlášeného chovem nejen molossů, ale také koní a ovcí. Nedostupnost provincie Sivas by rozhodně umožňovala čistokrevný chov psů. Tvrdé prostředí na náhorní plošině mělo dozajista vliv na masivnější tělesnou stavbu kangala. V porovnání s karabaşem, který je rovněž často zbarven v různých tónech světle hnědé barvy s černou maskou, má obyčejně těžší hlavu a vyšší hmotnost. Impozantní kangal je brán jako prototyp anatolského pasteveckého psa, turecky çoban köpeği.


 


Pojmenování perly tureckých "pastevců" se přenáší i na další místní psy, kteří se od této legendy liší jak například zbarvením, tak povahou nebo využitím. Jako kangalové jsou prodáváni jeho kříženci s plemeny, která mají zlepšit vlohy pro boj s jinými psy. K tomuto účelu slouží zejména anatolští mastifové (zvaní malak nebo malakli), největší psi Turecka, určení ke strážní službě a psím zápasům. Vedle skutečných sivaských kangalů zbarvených v různých odstínech šedohnědé se vyskytuje řada kangalů nepravých – kupříkladu tmavě vlkošedých, žíhaných nebo světle plavých až k barvě slonové kosti bez černé masky (tzv. akyaka kangal). Bílí psi se objevují i pod jménem akit nebo akuş, hnědí bozyaka a žlutí například pod označeními sariyaka a saribaş.


 


Další typem varietou mezi tureckými pasteveckými psy je capar (též karayaka), černě, tmavě šedě či žíhaně zbarvený pes (z turečtiny „černé tělo“). Jemnější v těle je další místní typ - konya, vlastně stejné barvy srsti jako předchozí. Konya je ze všech tureckých pasteveckých psů údajně nejvhodnější pro úlohu společníka. Opakem je yörük žijící s nomády, kterého řídký kontakt s lidmi při přesunu stád na velké vzdálenosti zformoval do psa extrémně nedůvěřivého vůči cizincům. Yörük je často vyšší než kangal, ale lehčí a pohyblivější. Jeho hbitost se osvědčuje při lovu zajíců. Nejsnadnějším rozpoznávacím znakem je yorukova užší čenichová partie. Ke psům typu mastifa směřují arak a již zmíněný masivní malak. První jmenovaný dosahuje kohoutkové výšky až 1 m. Od pastevců se liší hlavně mohutnější tělesnou stavbou. O malakovi se uvažuje jako o nejstarší formě mastifa na světě. Představuje přechod mezi psem horského typu a produktem civilizačního prostředí raných městských kultur – těžkým hladkosrstým psem – mastifem. Mohutní psi samci mohou překračovat hmotnost 100 kg.


 


Chov pasteveckých psů byl po celá staletí zaměřen na odolnost, houževnatost a schopnost nekompromisní ochrany stád. To se odrazilo i na povaze kangala, který
je v první řadě prvotřídním hlídačem a obranářem. Jeho vedení není snadné a vyžaduje předchozí kynologické zkušenosti. (Což platí pro pastevecká plemena obecně.) Kangal je velmi samostatný a rozhodný pes, vždy připravený přistoupit k razantní obraně nebo k aktivnímu střežení svěřeného prostoru. Jako ostatní přírodní plemena většinou šetří energií, kdykoliv je příležitost, leží. Z vyvýšeného místa zdánlivě letargicky pozoruje své okolí, ve skutečnosti je ale vždy připraven zakročit. Kangal potřebuje u svého pána cítit přirozenou převahu, fyzickými tresty u něho nelze autoritu „dohonit“. Ba naopak, jako u ostatních molossů se jimi naruší vztah mezi psem a člověkem, následky pak mohou být i velmi neveselé. Silový fond plemene je značný. Mohutné, ale přesto atletické tělo kangala může značně přesáhnout 60 kg hmotnosti, kohoutková výška 80 cm.

 

 

text © Milan Junek


 























































Archiv

Anketa

CHTĚL(A) BYCH VÍCE ČLÁNKŮ
O MÁLO ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  53/51.5%

O VYHYNULÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  20/19.4%

O PLEMENECH VE STADIU ŠLECHTĚNÍ
 
  23/22.3%

PŘEDSTAVUJÍCÍCH OBRAZEM HISTORII ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMEN
 
  7/6.8%

celkem hlasovalo: 103
počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se