« Úvod | Srbská doga »

Sardinský mastin - historie v obrazech

(DOGO SARDO, DOGO SARDESCO, CANE SARDO, CANI PERTIATZU, CANI TRITU, BELTIGADU, PERTIGATZU, SORGOLINU, JAGARU, SARDINIAN CATTLE DOG, SARDINIAN DOGGE, CANIS PERTIATZUS, SARDESCO BULLDOGGE)


dogo sardesco


UPOZORNĚNÍ: Příspěvky na těchto stránkách se zabývají historií psů a plemeny zemí jiné legislativy či kultury. Proto se v rámci objektivity nelze vyhnout zmínkách o estetických chirurgických zákrocích a zápasech zvířat. Zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, jsou kupírování ušních boltců a štvaní zvířat proti sobě (zápasy psů, norování apod.) v ČR zakázány.


Před časem jsem zde založil článkovou rubriku Historie molossoidních psů obrazem, a zdá se, že jen proto, abych ji zanedbával. Dovoluji si tedy tento deficit alespoň částečně odčinit velmi zajímavým materiálem, který jsem nedávno objevil na serveru youtube.

Jedná se o dvě videa složená z filmových záznamů a zejména fotografií z historie vzácného psa, známého především coby dogo sardo, v české literatuře zmiňovaného pod názvem sardinský mastin. Jednotlivé snímky a videa jsou (k nemalé radosti zájemce o psí historii) doplněna informací o roku a místě jejich pořízení.

Alternativní název plemene uvedený v názvu videí „L´antico cane sardo“  (antický sardinský  pes) přisuzuje sardinské doze starobylý původ. Odkaz na starověk není vzhledem k historii oblasti nijak neočekávaný; římské impérium bylo pro rozvoj dogovitých psů a jejich šíření nepochybně jednou z nejvýznamnějších říší. Dogo sardo může jen stěží nesouviset s tzv. molosskými daviči či etruskými dogami (canes pugnaces) z jejichž krve vzešla italská plemena současnosti jako neapolský mastin, cane corso a (snad ještě nevyhynulí) sicilský buldok branchiero či jeho kalabrijský bratranec buccciriscu.

V otázce původu a původnosti sardinského psa je zajímavou informace z knihy Dei costumi dell´isola di Sardagena (Antonia Brescianiho) z roku 1850: „Tento pes je z kmene, který se vyskytuje jen na tomto ostrově.“ Přitom již v 9. stol. př. n. l. je na Sardinii doložena přítomnost Féničanů, jejichž námořní obchodní aktivita je považována za jednu z významných cest šíření dogovitých psů západním směrem. Pověstná neochota Sardů prodávat psy mimo své území by jistě nekorespondovala s masivním míšením jejich psů s jinými plemeny. Odpověď na otázku původnosti sardinské psí populace by nám daly snad jen genetické testy.

Spojitost sardinských psů s Féničany lze podle některých názorů nalézt v názvu dalšího místního plemene pastore fonnese. Plemeno však bylo podle všeho pojmenováno podle městečka Fonni, jehož název ale vychází z latinského fons (fontána). Oblast je totiž bohatá na vývěry vodních pramenů.

Ale zpět k videím. Pokud prozatím porovnáme vzhled současných psů prezentovaných jako dogo sardesco s historickými materiály, shledáme celou řadu očividných rozdílů. Dnešní mastinové působí nezřídka těžším, více molossoidním dojmem, a to jak v utváření hlavy, tak celého rozložení tělesné hmoty. Zvláště u některých jedinců je zřejmý typický pohyb cane corsa, kterýžto dojem navíc umocňuje i kupírování uší a ocasů, které dle historických materiálů nebylo zcela běžné. Ve videích ze 60. let vidíme spíše lehčí štíhlé psy, nepochybně s podílem molossoidní krve, ale s poměrně úzkou hlavou. V pohybu psů ve videích není ani náznak „corsí houpavosti“.

Je to ale nepochybně právě cane corso, kterému se autochtonní sardinský moloss podobá (a i v historii podobal) nejvíce. Výraznější rozdíly mezi oběma psy jsou hlavně přiléhavější kůže ostrovního plemene, jeho méně výrazná hlava, protáhlejší, užší (a někdy i zašpičatělejší) čenichová partie a relativně delší končetiny.

Pár základních plemenných charakteristik (pro doplnění) následuje: Sardinský mastin je rustikální plemeno, jehož chov nikdy neprobíhal organizovaně. Využíván je tradičně k „venkovské práci“ – tedy coby multifunkční „farmářský pes“. Stejně jako předkové obdobně využívaných plemen (cane corsa v Itálii, amerického buldoka v USA, alana ve Španělsku aj.) nalézá dogo sardesco uplatnění v široké škále „psích profesí“ (práci u dobytka, při lovu, strážní službě), videa zachycují i jeho angažmá v armádě.

Kohoutková výška svalnatého atletického těla sardinského mastina zpravidla nepřesahuje 61 cm, i když se vyskytují i psi výrazně nižší (55 cm) i vyšší (65 cm). Rozmezí hmotnosti činí 35 až 50 kg. Srst je krátká, přiléhavá, někdy i hrubší. Pro časté žíhané zbarvení je plemeno někdy nazýváno cani pertiatzu (podle místního druhu skotu baca pertiatza = žíhaná kráva).

U povahy se dbá na výrazný strážní a obranářský instinkt a odvahu srdnatě bránit svěřený majetek a prostor.

text © Milan Junek


Odkazy na videa:


https://www.youtube.com/watch?v=kVBfH4_y6Hc


https://www.youtube.com/watch?v=6CoRIIr0sBI





























Anketa

CHTĚL(A) BYCH VÍCE ČLÁNKŮ
O MÁLO ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  79/55.2%

O VYHYNULÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  27/18.9%

O PLEMENECH VE STADIU ŠLECHTĚNÍ
 
  26/18.2%

PŘEDSTAVUJÍCÍCH OBRAZEM HISTORII ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMEN
 
  11/7.7%

celkem hlasovalo: 143
počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se