« Úvod | Sardinský mastin - his... »

Molosská doga

(CANIS MOLOSSUS)


obrázek k článku strážní pes - mozaika z Pompejí


UPOZORNĚNÍ: Příspěvky na těchto stránkách se zabývají historií psů a plemeny zemí jiné legislativy či kultury. Proto se v rámci objektivity nelze vyhnout zmínkách o estetických chirurgických zákrocích a zápasech zvířat. Zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, jsou kupírování ušních boltců a štvaní zvířat proti sobě (zápasy psů, norování apod.) v ČR zakázány.

 

Budeme-li se zde snažit mluvit i o historii dogovitých plemen, nemůžeme rozhodně vynechat proslulé psy epirského kmene Molossů.


Molossové přišli podle antických autorů do Epiru patrně v 2. tisíciletí př. n. l., a to ze severu, rozhodně tedy ne v předpokládané „kolébky“ těžkých dog - Asie. Kde se tedy v západním Řecku velcí psi vzali? Obchod s Východem by je přivedl spíše do prosperujících městských států, než do hornaté periférie, o které je řeč. Do Molossis se však dogy mohly dostat po boku velkého perského krále Xerxéa. Jeho armáda disponovala (zejména ke strážní službě a chytání zajatců) molossy, které Hérodotos nazýval indickými. Xerxés během svého řeckého tažení Molosis minul, chránila ji před jeho podle Herodota dvěma miliony bojovníků (podle současných odhadů 200.000) přírodní palisáda pohoří Pindos. Snadnější cesta na jih vedla přes Makedonii a Thesálii. Peršanovy velkolepé dobyvatelské plány však vzaly za své v bitvě u Salaminy (480 př. n. l.) a část jeho ustupujících vojsk byla (podle legendy) odříznuta od hlavních vojů právě v oblasti Epiru…


Ačkoli je kolem molosských štváčů spousta nezodpovězených otázek, rozhodně se muselo jednat o psy mimořádné. Stali se velmi žádanými a jejich vlastnictví bylo u významných Řeků přímo věcí prestiže. Silné obranné psy si v Molossis kupovali i poutníci mířící k hojně navštěvované Diově svatyni – svatému dubu z Dodony. Získané exempláře mohutných psů si přiváželi domů do nejrůznějších, i velmi vzdálených koutů země, čímž docházelo k šíření věhlasu chovatelského umu Epiřanů a samozřejmě i ke křížení s řadou vzdálených psích populací.


Molossové si dobře uvědomovali kvalitu svých odchovů, a tak cizincům nikdy neprodávali feny. Tím se jim přes sto let podařilo udržet „monopol“ na své „superpsy“, kteří se tak stali důležitým vývozním artiklem oblasti. První feny pravděpodobně opustily Epir až když molosská princezna Olympia povila Filipu Makedonskému syna Alexandra. Mezi dary jejího otce novopečeným rodičům byla i smečka proslulých epirských davičů. Potomci tohoto královského daru později doprovázeli Alexandra Velikého na jeho dobyvatelských taženích.


Mezi králi, které si Alexandr Makedonský podrobil, byl také indický král Porus-Sofites. Tento chytrý diplomat zavalil dobyvatele cennými dary, mezi jiným i smečkou 150 válečných štváčů. Darovaní psi měli nejenom mohutnější stavbu těla, ale projevovali i větší odvahou a bojovnost než psi řečtí.


Indičtí "čtyřnozí bojovníci" byli s největší pravděpodobností přikříženi ke psům Makedoňanů, a snad až od tohoto okamžiku lze tvrdit, že psi molosští byli psy typu mastifa. Jaký typ měla původní chlouba kmene Molossů a zda se skutečně jednalo o pokračovatele dog velkého Peršana je totiž věcí dohadů. Podle všeho se zdá, že v Molossis byl před Alexandrovou érou chován spíše dlouhosrstý atletický pes pasteveckého typu než hladkosrstý a mohutný mastif, jak se dlouhá léta tradovalo. Molossové byli především pastevci a lovci, a je tedy pravděpodobné, že chovali spíše psy upotřebitelné při hlídání stád a platné při pronásledování nebezpečné zvěře. M. B. Wynn ve své knize Dějiny mastifa (The history of the Mastif) z roku 1886 jasně píše, že molosská doga nebyla mastifem. Že měla vzpřímené uši, břidlicovou nebo plavou barvu a vypadala spíše jako vlk.


Nelze také samozřejmě vyloučit, že Molossové chovali psy více druhů. Aristoteles například hovoří (vedle psů lakónských) o psech molosských a epirských - přitom Molossis byla součástí Epiru. Nemesianus ve 3. stol. n. l. popisuje molosskou dogu jako psa lehkého se zataženým břichem a zavěšenými boltci, které ve větru vlají, jako obratného a mrštného lovce. Byl molosský pes jakousi těžší horskou variantou chrta?


Na kultivované Řeky musely silně působit například poněkud laciné, leč barvité popisy epirských psů Lukretia z 1. stol. př. n. l. Jím líčený fascinující obraz vyceněných zubů a slepá útočnost „bestie otrhaných západních pastevců “ přečkal věky.


Ačkoli jsou původ a samotná forma psů z Epiru zahaleny rouškou tajemství, na dogy antického Řecka navázaly dogy starých Římanů, kteří díky svým výbojům položili základ mnoha pracovních psů středověku a z nich vyšlechtěných moderních plemen. Ze středověkých medvědohryzů využívaných pro lov zubrů, praturů a medvědů byly vyšlechtěny německá a dánská doga. Ze středně velkých býkohryzů vznikl německý boxer a buldok. Čtyřnozí pohaněči dobytka římských legií stáli u zrodu rotvajlera, švýcarských salašnických psů a samozřejmě místních plemen branchiero siciliano, (FCI uznaného) cane corso aj.


Ať už byl původní pes ze západu Řecka mastifem čí nikoli, stal se všeobecným pojmenováním pro výkonného strážního psa a předal svoje jméno i do moderní kynologické terminologie. Molossy dnes nazýváme těžké psy typu mastifa (např. neapolský mastin, bordeauxská doga), atletičtější formy dog (např. německá doga, argentinský doga) a psy pastevecké, ať už typu horského či stepního (např. slovenský čuvač, kavkazský pastevecký pes, arménský gampr).


Dále viz fotogalerie. Související článek: Staronoví řečtí molossové


 


text © Milan Junek


 



























































Anketa

CHTĚL(A) BYCH VÍCE ČLÁNKŮ
O MÁLO ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  79/55.2%

O VYHYNULÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  27/18.9%

O PLEMENECH VE STADIU ŠLECHTĚNÍ
 
  26/18.2%

PŘEDSTAVUJÍCÍCH OBRAZEM HISTORII ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMEN
 
  11/7.7%

celkem hlasovalo: 143
počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se