« Úvod | Sardinský mastin - his... »

Kubánský sabuéso (aneb co je to skutečný bojový pes)

(KUBSKÝ LIDOLOVEC, KUBÁNSKÝ BLADHAUND, CUBAN BLOODHOUND, SOUTHERN BLOODHOUND, AMERICAN BLOODHOUND, SIBERIAN BLOODHOUND, RUSIAN BLOODHOUND, CUBAN HOUND, SABUESO CUBANO, EL GRAND CUBANO NEGRO, MASTINO CUBANO, EL GRAND PERRO CUBANO)

 

 

obrázek k článku


UPOZORNĚNÍ: Příspěvky na těchto stránkách se zabývají historií psů a plemeny zemí jiné legislativy či kultury. Proto se v rámci objektivity nelze vyhnout zmínkách o estetických chirurgických zákrocích a zápasech zvířat. Zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, jsou kupírování ušních boltců a štvaní zvířat proti sobě (zápasy psů, norování apod.) v ČR zakázány.

(ČLÁNEK Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY "BULDOCI ZNÁMÍ I NEZNÁMÍ")

Lidolovci sabuéso byli obrovští psi, vyšší než bernardini, žluté srsti s chrtovitým tělem a bulldočí hlavou i strašným chrupem.“  Tak popisuje kubánské sabuésy Václav Fuchs v první české psí encyklopedii. Výraz sabuéso označuje ve španělštině loveckého nebo policejního psa, s prací čtyřnohých pomocníků současných pořádkových složek však neměla pracovní náplň těchto kubánských molossů nic společného. Ba naopak. Nechme opět promluvit významného českého kynologického odborníka: „Nesmírní ti psi, jimž domorodci „krváků“ přezdívali, byli cvičeni hlavně jen k stíhání uprchlých otroků a k válečným řežím, při nichž „krváci“ vražedným způsobem řádili v řadách ubitých černochů, rdousíce je a sápajíce na kusy.“  V. Fuchs rozhodně nepřeháněl. Kubští lidolovci, jak je nazýval, byli užíváni při útlaku domorodého obyvatelstva Kuby, některých oblastí jihu Ameriky a Jamajky. (Na tomto ostrově byli Brity nasazováni do boje v partyzánských válkách s Maroony mezi lety 1655-1739). Sabuésové však byli především psy otokářskými.

Výraz „krvák“ užitý v textu je zaniklým českým slovem, synonymem dnešního barvař či anglického bloodhound – tedy pes jdoucí po krvavé stopě raněné zvěře. (Je pravdou, že plemeno v cizojazyčných pramenech nalezneme spíše pod anglickým názvem Cuban Bloodhound, než španělským sabuéso.) Fuchs však nemusel slovo „krvák“ použít jako kynologický termín, ale jako jednoslovné vyjádření hlavního úkolu sabuésů – kterým byla likvidace. Uprchlého otroka byli schopni díky vynikajícímu čichu nejen vyhledat, ale na rozdíl od běžných stopařských psů rovnou napadnout a většinou zabít.

„Vzniknuvše křížením ohromných chrtů s bulldogy ve Španělsku, byli hispánskými dobyvateli a později mořskými loupežníky španělskými dále pěstěni a dressování na ostrově San Domingu.“ Chrti a španělští buldoci – tak soudí Fuchs. Původ sabuésů je ale těžko dohledatelný. Jistě v sobě nesli krev conquistadorských psů, tedy předků dnešních španělských a pyrenejských mastinů či alanů. V průběhu staletí byli křížení s dalšími plemeny, uvadí se tzv. „psi Sv. Huberta“ (v podstatě bloodhoundi), angličtí buldoci a mastifové, různé rasy německých a francouzských molossů a tak bychom mohli pokračovat dále. Výsledek byl v každém případě více než vyhovující. „Vyznačovali se přímo tygří dravostí i lví silou a čichem, všecky ostatní druhy psů předstihujícím,“ uvádí Fuchs a vzápětí podává zprávu o konci plemene po roce 1880, kdy bylo na Kubě zrušeno otroctví a ustal dovoz afrických černochů. V pár řádcích píše o mstě domorodců „krvavým sabuésům“ a o jejich vyhlazení do posledního. Plemeno jistě nebylo vybito úplně. Zbylí jedinci byli ale po roce 1900 kříženi s různými dováženými plemeny, hlavně americkými, v jejichž krvi byli nesmlouvaví sabuésové „rozředěni“. (Zjemněni byli zejména pitbulteriéry a argentinskými dogami.)

I kdyby nebyli sabuésově cíleně masově vybíjeni, neměli by šanci na přežití. Na počátku 20. století nebylo pro takto specializované psy již na světě místo. Od doby kubánských bloodhoundů nebylo a není žádné plemeno šlechtěno a následně cvičeno k zabíjení lidí. Dnešní novináři a politici, šířící hysterii kolem tzv. bojových plemen, nemají (nebo nechtějí mít) ani ponětí o pomyslné propasti, která leží mezi mrňavým a (většinou i k cizím) lidem přátelským stafordšírským bulteriérem a psy zastupoványmi třeba právě kubánským sabuésem. Psem, který byl podle mnoha a mnoha svědectví schopen sám rozthat člověka, i když se nešťastník jistě bránil ze všech sil, obeznámen s výkonností svého zvířecího soupeře.

Sabuésové byli dovezeni i do Anglie, zde však neobstáli v konkurenci s místními psy. Přílišná agresivita a bezhlavá útočnost byla jednoduše přežitkem, a to nejen v Anglii, ale i v drsnějším prostředí Ameriky. V Oregonu byli po roce 1820 sabuésové použiti jednorázově – ke snížení populace šelem v okolí nově zakládaných farem, poté ale z oblasti zmizeli. Stejně tak z Texasu a Floridy, kde bývali hojnější. V Texasu byli kříženi s americkými foxhoundy při šlechtění plemene texas hound, dnes již rovněž zaniklého. Zřídka bývá uváděno, že byl sabuéso okrajově použit při tvorbě rhodeského ridgebacka. Svědectví o agresivitě starých otrokářských psů podal roku 1857 například britský přírodovědec Jesse Edward: "Vlastnil jsem před lety jednoho z oněch kubánských bladhaundů, ale shledal jsem ho na můj vkus příliš dravým. Když jsem jej chtěl ukázat jednomu ze sousedů, po vpuštění do kennelu s jinými psy některé z nich po chvilce zabil."  Kubánský bladhaund je co do povahy často kladen do kontrastu s bladhaundem anglickým. Pasáž tohoto typu nalézáme například v knize British Dogs: Their Points, Selection and Show Preparation autora Williama D. Druryho. Extrémní láskyplnost a smířlivost ve vztahu k jiným psům anglického barvaře zde stojí proti vlohám „savage brutes“ – surových bestií otrokářských psů. Na důležitost oddělovat „pravé bladhaundy“ (autorem míněno anglické) od jejich divokých jmenovců upozorňuje mimo jiné i skotský přírodovědec Henry Downing Richardson.

 

obrázek k článku

Co do vzhledu byl kubánský bloodhound pes značného vzrůstu, fyzicky silný, mrštný a vytrvalý – obecně však značně neustálený. Kupříkladu Fuchs označuje sabuésa za největší buldočí rasu, jak už víme – za psa s buldočí hlavou. Oproti tomu Hillary Harmarová ve své Bloodhound History popisuje zvíře se zašpičatělým čenichem. Hamarové proti Fuchsovi "straní" obraz Dostižení otroci (klikněte), který namaloval britský malíř Richard Ansdell roku 1862. Tento malíř zejména žánrových scén na něm zachytil černocha bránícího sekerou v kukuřičném poli svou ženu před trojicí atletických, rozhodně dogovitých psů, jejichž čenichová partie zhruba odpovídá svou délkou délce mozkovny.

 

obrázek k článku

Obdobného psa vidíme i na vyobrazení neblaze proslulého kubánského bladhaunda Spota (foto), který byl zneužíván ve věznici Andersonville při krutém týrání zajatých vojáků Unie. Obrázek zachycuje dlouhonohého silného molossa s brachyocefalickou (a v porovnání ke zbytku těla neúměrně malou) hlavou s malýma kupírovanýma ušima a k čumáku se sužující čenichovou partií. V textu pod obrázkem jsou (vedle krátkého popisu praktik Spotova pána, Henryho Witze, a citací vět, kterými psa při štvaní na vězně povzbuzoval) také tělesné rozměry. Podle nich vážil Spot 150 liber při výšce 3 stop, délka od konce ocasu po špičku čenichu činila 6 stop a 4,5 palce. (Dodejme, že kapitána Witze, na rozdíl od jiných jemu podobných, nakonec dostihla spravedlnost a za své činy za občanské války byl odsouzen k trestu smrti oběšením.)

 

obrázek k článku

Své si jistě užili i nedobrovolní obyvatelé věznic Libby Prison, Castle Thunder a Richmond ve Virginii. Zde působil další portrétně zachycený pes, opět typu hrubé německé dogy, Hero. Popisek pod obrázkem uvádí dokonce 198 liber hmotnosti, 3 stopy a dva palce výšky a celkovou délku 7 stop a 1,5 palce. Hero je zde nazýván ruským bladhaundem. Na anglická pojmenování Russian Bloodhound nebo Siberian Bloodhound lze ostatně narazit velmi často. Mezi nimi a bladhaundy kubánskými však zřejmě nebyl žádný výrazný rozdíl. I vyobrazení ukazují v podstatě psy identického typu. Přívlastek „sibiřský“ měl zřejmě u Američanů dodat těmto molosům nádech exotičnosti. Hladkosrsté dogy jako Hero by si sotva libovaly v počasí ruské zimy.

 

obrázek k článku

Velcí mastifové v Rusku samozřejmě (jako jinde) existovali – chovali je caři zejména k lovu medvědů. Tito mastifové však měli hustou srst a připomínali typem i když vzdáleně spíše dnešní bernardýny. Ruský mastif neboli medeljanskaja sobaka nepřežil rudou revoluci, pokusné plemeno moskevská doga je až novodobým (neúspěšným) projektem služebního psa.

 

obrázek k článku

I když se moskevské dogy sibiřským bladhaundům podobají, nemají spolu nic společného a rozhodně je nelze brát jako důkaz, že hlídači amerických otroků a vězňů měli ruský původ.

 

obrázek k článku

Sabuéso býva dále často zaměňován za plemeno dogo cubano (kubánský mastif), uvedeném např. v Hutchinsonově encyklopedii psů z roku 1935. Tento pes byl používán jako hlídač, psí zápasník a pohaněč dobytka. Jeho kořeny můžeme vystopovat do roku 1500 a s větším sabuésem má společné předky. Je rovněž považován za plemeno v původní formě vyhynulé, na Kubě se ale zápasničtí molossové chovají i dnes.

 

obrázek k článku

Původ dnešních kubánských dog je sporný, připomínají značně pitbulteriéry, ale přítomnost krve původních kubánských mastifů se u nich předpokládá.

 

obrázek k článku

Roku 1852 vyšel v Americe román Chýše strýčka Toma. Tato protiotrokářsky laděná kniha Harriet Beeker Stoweové se stala velmi populárni, jen ve Státech se prodalo na 300.000, v Britanii dokonce milion výtisků. Tento bestseler neunikl pozornosti divadelníků cítících příležitost k příhřátí příslovečné polívčičky. Pro scénu, kdy mladá otrokyně s dítětem v náručí překonává zamrzlou řeku Ohio byli angažování i zvířeci herci, obávaní a legendami opředení sibiřští bladhaundi.

 

obrázek k článku

Jednalo se o reklamní záležitost, v knize o sibiřských krvácích není ani zmínka, organizátoři se zkrátka snažili představení zatraktivnit pro senzacechtivé diváky. "Psí požírači lidí.....zaručeně jediní sibiřští bladhaundi v Americe" stojí na tomto propagačním plakátě. O výsledku informovaly 20. května 1883 New York Times. Podtitul článku "Bladhaundi zapomněli na své role" naznačuje mnohé. Podle Timesů došlo před představením mezi psy k potyčce, která vyžadovala jejich oddělení. Bladhaundi si však vyřídili účty při nejbližší možné příležitosti, kterou se bohužel stal čas divadelní produkce. Deník líčí pád rvoucích se dog do orchestřiště a pacifikaci rvačky, kterou odnesl jeden z herců prokousnutou paží.

 

obrázek k článku

Z divadelního představení se vedle fotografie a plakátu dochovala tato reklamní kresba, která nám spolu s nimi dává představu o vzhledu angažovaných psů, a i když o jejich původu nic nevíme, předchozí vyobrazené bladhaundy minimálně připomínají.

text © Milan Junek

 

 




























Anketa

CHTĚL(A) BYCH VÍCE ČLÁNKŮ
O MÁLO ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  79/55.2%

O VYHYNULÝCH MOLOSSKÝCH PLEMENECH
 
  27/18.9%

O PLEMENECH VE STADIU ŠLECHTĚNÍ
 
  26/18.2%

PŘEDSTAVUJÍCÍCH OBRAZEM HISTORII ZNÁMÝCH MOLOSSKÝCH PLEMEN
 
  11/7.7%

celkem hlasovalo: 143
počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se